Nedávno oslavil pětadvacet, před pár týdny sem přijel stopem, jmenoval se Petr a bylo mu všechno jedno. Jednou přespal v apartmánu 114, jindy ve sto devatenáctce, tu měl nejraději, ale nikdy ne ve sto dvojce. Tam bydlela správcová a nikdy neodjížděla. Je zvláštní, že mě ještě nevyhmátla, ježibaba jedna, zamyslel se a pravou rukou si pročísl strniště na levé tváři. Měl bych se oholit, uvažoval, ale opatrně. Po holení zůstávají v koupelně zbytky pěny a to by ho mohlo prozradit. Uvelebil se na šedém gauči, záda si podepřel bachratým polštářem, zadíval se na sytě modrou hladinu Středozemního moře a zhluboka se nadechl. Tak se mi to nezdálo, došlo mu. Vážně je z toho gauče cítit moč. Psí, kočičí, možná lidská, kdo ví. Humus. A zazobanci z celé Evropy tady platí klidně tři sta eur za noc. Jen proto, aby se na Instagramu mohli pochlubit fotkou, jak snídají s výhledem skoro na Monako. To „skoro“ je důležitý, protože první barák Monaka se skrývá za posledním stromem v Cap d’Ail. Kdyby tam nebyl, prodávali by to pracháčům jako apartmán s výhledem na Monako za pět, možná za šest stovek na noc. Pitomej strom. Na chvilku si lehl. Mohl, protože věděl, že dnes už nikdo nepřijede.
Podle Kariny, ježibaby ze stodvojky, by si mohl seřizovat hodinky. Nejpozději v deset museli hosté vypadnout. Přesně v jedenáct přicházela zkontrolovat apartmán. Přepočítat ručníky a vyzkoušet mechanismus, který poháněl letitou markýzu. Kousek tam, kousek zpátky. Na dvou balkónech. Když očekávala nový turnus, přesně za 90 minut se vrátila a dala se do úklidu. Ačkoli, přemýšlel, jen stěží by to někdo pořádkumilovný nazval úklidem. Pošolíchat, jak by řekla jeho babička, stůl, linku a pak stejným hadříkem odstranit ty největší viditelné šmouhy na podlaze. Aspoň že prostěradlo a povlečení vyměnila. Nic víc, nic míň.
Když ale nové nocležníky nečekala, počkala s úklidem do dalšího dne. A nikdy jinak. Tentokrát se po devadesáti minutách nevrátila, takže měl jistotu, že ho do druhého dne nebude nic rušit. Ačkoli Karinu nenáviděl, miloval její zvyky. Drobná šedesátnice, které nedošlo, že jí už dávno není čtyřicet. Sama o sobě by asi řekla, že je energická, on by řekl, že je trapná. Světle hnědé vlasy na mikádo, výrazné brýle a na levém předloktí tetování. Jakýsi nápis, který se mu zatím nepodařilo rozluštit.
Byl rád, že může spát v apartmánu 119. Měl nejkrásnější výhled a jako jediný měl kávovar na kapsle. S kávovými kapslemi to máte tak, že hosté přijedou, zjistí, že mají k dispozici kávovar, běží do nejbližšího obchodu pro balení kávy, které málokdy spotřebují, a pak je tu on, komu zbytky přijdou vhod. Stejně jako máslo, sušenky, kečup, těstoviny a pivo. Nikdy by nevěřil, kolik si pracháči kupují piva, jen aby ho po týdenním pobytu nechali v ledničce. Nakoupí si ho s vidinou, jak budou večer popíjet na balkóně s výhledem, ale pak stejně od rána do večera lemtají u bazénu Aperol nebo předražené šampaňské, aby se cítili jako boháči. Jenomže tihle jsou jen pracháči, zbytečně bohatá střední vrstva, která si na boháče ráda hraje. Se svými polokošilemi s miniaturními logy. Čím menší, tím lepší. Já na to mám, říkají, ale ne, nechci to ukazovat. Jasně, že chceš, hajzle, okřikl ve svých myšlenkách anonymního pracháče, přičemž ucucával pivo, které mu tam nechal. Jak já je nenávidím, zmetky zazobaný, přivřel oči a vysál zbytek vychlazeného francouzského piva. Na chvíli usnul.
Když se probudil, nebylo ani šest. Bylo na čase vyrazit k bazénu. Seběhl dřevěné schody, o patro níž potkal Karinu, kterou francouzsky pozdravil, a vydal se k bazénu. Jak to, že mě pořád neodhalila, nechápal. Karina, kromě toho, že se starala o pár apartmánů, které majitelé krátkodobě pronajímali, zastávala také funkci správce kondominia. Rezidence jako je Costa Plana potřebuje svého správce, domovníka. V Česku by byla Karina hrdou předsedkyní SVJ. Jisto jistě čestnou, protože největší devizou této pozice je pocit důležitosti a moc nad ostatními majiteli, nájemníky i rekreanty. Ne finanční odměna. Tak to mezi těmito pokrytci chodí, utvrzoval sám sebe ve svých myšlenkách.
Věděl, že Karinu nenávidí bez zřejmé příčiny. Přesto zvažoval, že ji jednou zabije. Jako tu prodavačku. Sešel ještě o jedno patro níž, pozdravil se s plavčíkem a skočil do nekonečného bazénu. Bavilo ho, jak se voda převaluje přes okraj a s hlasitým prsknutím dopadá do koryta nad garáží.
S plavčíkem, marockým přistěhovalcem kolem třicítky, který navíc zastával i funkci strážného a údržbáře, se spřátelil rychle. Povídali si o cestování, o Africe, o nespravedlnosti, která vládne napříč světem, o jídle, ale nikdy ne o tom, kde bydlí, jak dlouho v domě bydlí, nebo u koho bydlí.
Maročan měl Petra za jednoho z nájemníků a nepříslušelo mu zjišťovat, kde se tady vzal, kde přesně bydlí a kdy odjede.
„Víš, co je strašně smutný?“ rozhodl se později odpoledne s plavčíkem podělit o jednu ze svých myšlenek. Stotřicetikilový Maročan se zájmem poslouchal. Většinu pracovní doby proseděl ve své plastové židli, čuměl do mobilu a nudil se. Na návštěvníky bazénu se díval se stejným opovržením jako Petr. Nenáviděl je za to, že pobíral jen minimální mzdu. Za to, že jeho francouzský sen vzal brzy za své. Nenáviděl je za jejich zvyky, kulturu i za to, jak povýšeně na něj hleděli. Kdykoliv měl možnost někoho z nich okřiknout, udělal to. Jednou za skákání do bazénu, jindy za hlasité telefonování, nebo za nafukovací lehátka, která byla podle domovního řádu zakázána. Vytvořil si vlastní pravidla. Jeden skok do vody je v pohodě, druhý už ne. Minutu telefonování toleroval, druhou už nikoli. Vůči lehátkům měl averzi. Jakmile nějaké spatřil, zakročil hned. A s radostí.
„Ne, co je smutný?“
„Vlastně ani nevím, jestli je to smutný, ale je to přinejmenším zvláštní. Možná trochu nelogický a vlastně docela zvrácený. Když pojedeš do Paříže a koupíš si tam magnetku s Eiffelovkou, nebo kýčovitou blikací Eiffelovku v obchodě se suvenýry, tak máš sice radost, že si vezeš suvenýr z Paříže, a ve skutečnosti máš doma cetku vyrobenou v Číně.“
„A co já s tím?“
„A teď si představ turistu z Číny, který si z Paříže doveze tu samou cetku, kterou možná vyrobili jen pár kilometrů od jeho bydliště.“
„Hm,“ zabručel Maročan a pohled zabořil do telefonu. Čekal něco vtipného, zábavného, možná trochu hlubšího. Petra jeho reakce zklamala a dál přemýšlel nad magnetkou. Chudák malá. Vznikne kdesi v asijské fabrice, po dlouhé cestě se těší na pobyt v západní Evropě, možná dokonce v Paříži, a nakonec skončí ve stejné díře, kde poprvé spatřila světlo světa. Smutný.
Opatrně se plížil po dřevěných schodech. Fascinovalo ho, že dům nemá chodby, jen výtah a v každém patře dřevěné chodníčky, z každé strany zakončené schodištěm. To všechno vystavené slunci i dešti. Kolem sto devatenáctky byl čistý vzduch. Mohl se klidně vrátit do „svého“ působiště.
Poté, co zabil prodavačku v Sisteronu, ho sem svezl chlapík ve starším Volvu bez střechy. Napůl Angličan, napůl Francouz. Protože měl volant na blbé straně, uložil si ho Petr jako Angličana, který se po rozvodu se svou skotskou (a podle fotek ne moc hezkou) manželkou rozhodl potulovat po Evropě. Za normálních okolností by si s takovým člověkem neměl co říct. Než by se s Angličanem dal běžně do řeči, spíš by mu poškrábal lak na autě, ale protože se chtěl co nejdříve dostat z oblasti Vysoké Provence, tak sehrál roli příjemného společníka a trpělivého posluchače. Ačkoli ty jeho blahosklonné kecy nemohl vystát. Na druhou stranu, nabízenou kávu, stejně jako kolu nebo bagetu a občasné cigáro, neodmítl. Bral to jako gáži za přikyvování. Anglán mlel o svém nudném životě v Chipping Nortonu, jakési díře nedaleko Londýna. Tvoje starosti na mou hlavu, zmetku, říkal si v duchu, a zatímco ty si stěžuješ na kolony na N40, půlka světa nemá co žrát. Překvapilo ho, že sdílí názor na Francouze, respektive na Provensálce.
„Jsou to dva různé národy, odlišné dva typy lidí. Ti, co žijí v té jediné správné Provence, jak by sami řekli, a pak ti druzí,“ popisoval svou zkušenost Angličan.
„A kam byste zařadil Toulon nebo Saint-Tropez?“ ptal se se zájmem Petr.
„Žil jsem nějakou dobu v Cavalaire-sur-Mer a pak v Le Lavandou, a nejvtipnější je, že zatímco zdejší se považují za pravé Provensálce a opovrhují vším na východ od Fréjusu a k oblasti kolem Monaka a Nice chovají skoro odpor, lidi z okolí Saultu úplně stejně opovrhují lidmi z Toulonu a Saint-Tropez.“
Petra to pobavilo. V globalizovaném světě, kdy můžeš být za vteřinu na schůzce v Thajsku, mu tyto žabomyší spory přišly humorně malicherné. Pravdou ale je, že z těch, kdo se považovali za ty nejvíc ryzí Provensálce, cítil aroganci, nadřazenost a možná i malý závan nepřátelství. Zatímco pokaždé, když se potuloval v okolí Monaka nebo Mentonu, chovali se k němu mile. To bylo pořád samé monsieur, s’il vous plaît, désolé a podobné kraviny. Na jednu stranu se mu líbilo, že ho někdo respektuje, že se k němu chová slušně, na druhou stranu to považoval za projev pokrytectví, přetvářky a strojenosti.
Vrátil se do svého úkrytu za výtahovou šachtou. Ještě předtím zkontroloval, jestli někdo z hostů neopustil jeden z apartmánů. Bohužel ne. Dneska bude spát v garáži. Ze svého skromného pelechu pozoroval škvírou přijíždějící auta. Nenáviděl je. Auta i jejich majitele. Spalováky i elektriky. Starý čoudící Ford, nebo nová Tesla.
Jedni si myslí, že můžou hlučet a smrdět, a druzí se tváří jako spasitelé světa. Pokrytci s auty za desítky tisíc eur a jejich zbytečné výlety. Sraly ho obě skupiny, ale pokud spal v garáži, větší nenávist pociťoval vůči spalovákům. Jak jsme jako společnost mohli přijmout smrad a hluk jako standard? Kde se stala chyba?
Když se setmělo, ruch v garážích ustal a on se mohl pokusit usnout. Zavřel oči a zase ji viděl. Obtloustlou mrtvolu prodavačky s napůl rozpitým mejkapem a odrostlými kořínky vlasů. Setsakramentsky odrostlými. Živá i mrtvá vypadala stejně drze a nepříjemně, jak se chovala. Pinda bezcenná. Vlastně si to zasloužila. Možná, když se nahromadí určité množství negativní energie, nemůže to skončit jinak. Třeba nasrala, stejně jako mě, přemítal, dalších tisíc zákazníků. A třeba jí každý z nich přál přesně z jedné promile smrt, nebo aspoň invaliditu. A někdo jiný hnusnou, bolestivou smrt. A když se to sečetlo, je z toho právě jedna vražda. Ale ne, nech toho, napomenul se, tys ji nezavraždil. Nebyla to vražda, jen nehoda, nešťastná náhoda. A pak trocha agrese. Dobře, úplná náhoda to nebyla. Ale vražda? Maximálně zabití. Nepřiměřená sebeobrana. Ano, bránil jsem se. Vzpomínal na ten pitomý den v Sisteronu.
Za všechno může ta nahluchlá babka. Bloumal centrem města, nakukoval do výloh, zíral na citadelu nad městem a přemýšlel, kde dnes večer složí hlavu. Pak si všiml, že bábě před ním, zatímco vytahovala velký ušmudlaný kapesník, vypadla z kapsy bankovka. Prachy sebral, babku doběhl a dvakrát se ji zkusil oslovit. Marně. Buď byla hluchá, nebo ho ignorovala. Tak jak tak, peníze si nechal. Měl hlad, přišly mu vhod. Prošel Provensálskou ulicí a zastavil se před pekárnou s nekonečně dlouhým názvem: Boulangerie de Provence Mazza et Fils.
Kterej magor může svůj podnik takhle pojmenovat. Sáhl do kapsy pro čerstvě nabytou dvacku, vstoupil dovnitř a ocitl se v ráji. Čerstvé croissanty, pečivo plněné čokoládou, typické francouzské éclairy i italské bábovky s rumem, tartaletky s načančaným ovocem a za pultem ta nejprotivnější prodavačka, jakou svět viděl. Jeho pozdrav zůstal bez odpovědi. Následně si poručil bagetu, mandlový croissant a pak se doslova zamiloval do malinového košíčku a přes sklo vitríny na něj ukázal.
„Tenhle?“ zeptala se nevrle a aniž čekala na odpověď, hodila do sáčku zákusek s jahodami.
„Ne, tenhle!“ znovu ukázal přes sklo na malinovou sladkost.
Prodavačka snad naschvál uchopila úplně jiný košíček a mrskla s ním do papírového pytlíku.
„Řekl jsem tenhle!“ zvýšil hlas, nahnul se přes vitrínu a ukazováčkem se skoro dotkl vysněného zákusku, načež přišla rána.
Prodavačka mu vlepila facku přes prsty. Vší silou. Štíplo to. Ale mnohem víc než bolest vnímal ponížení, nespravedlnost a nestoudnou drzost.
Obtloustlá prodavačka s mastnými odrosty celou situaci přešla, jako by to dělala denně, a přesunula se k pokladně. Petr ji následoval. Když sklopila zrak, vrazil jí pěstí do tváře. Nečekala to, zapotácela se, ale neupadla. Beze slova mu chtěla ránu vrátit, ale Petr ji za nataženou ruku chytil, vyvrátil ji a smýkl s ní na zem. S vykulenýma očima ležela na zádech. Pokusila se ho kopnout, ale Petr uhnul a dupl jí na hrudník. A pak ještě jednou. A pak znovu. Když se přestala bránit, sevřel jí dvěma prsty nos a dlaní druhé ruky zacpal pusu. Uběhla minuta, možná dvě, než vstal a rozhlédl se kolem sebe. Žádné kamery, žádní jiní zákazníci, jen chlad klimatizace a prázdný krám. Posbíral pečivo, které mu přichystala, a nenápadně se vytratil.
Jasná sebeobrana, uzavřel to sám pro sebe a konečně usnul.