Piknik v Benátkách
(nevhodné pro děti)
Patrik se rozhlédl kolem sebe a když zjistil, že na hotelové zahradě kromě něj a napůl spící Šarloty nikdo není, sáhl do kapsy županu a z miniaturního pytlíku vylovil tři bílé hrudky, každou o velikosti špendlíkové hlavičky. Naučeným pohybem, za pomoci karty od pokoje, hrudky rozdrtil a narýsoval dokonalou čáru, za kterou by se nemusel stydět ani středoškolský učitel geometrie. Rychle si šňupnul. Byl rád, že Šarlota podřimuje. Chtěla by taky a on už měl málo.
Během chvíle se mu trávník kolem bazénu zdál zelenější, písek na nedaleké pláži zlatější a Šarlota přitažlivější než kdy dřív. Ten stav měl rád. Vysál poslední zbytek Aperolu z baňaté skleničky, otočil se na břicho a nechal slunce, ať ho lechtá na zádech.
„Mám ráda globální oteplování,“ vyrušila ho z rauše.
„Hm.“
„Jen by to mohlo být rychlejší.“
„Co?“
„To oteplování.“
„Hm,“ odpovídal bez zájmu.
„Takhle teplý duben jsem ještě nezažila.“
„Hm.“
„Ale umíš si představit, že by takhle teplo bylo v severní Itálii už třeba v únoru, to by–“
„Drž hubu!“ přerušil ji a hrozně se mu ulevilo. Toužil jí to říkat třikrát denně. Vždycky, když začala mlít ty svoje sračky, a teď to z něj spontánně vyletělo a on se cítil blaženě, uvolněně a měl pocit satisfakce. Za všechno to žvanění, co musel snášet. Celkem překvapivě ztichla a nijak se nebránila.
„Pojedeme do Benátek,“ pronesl směrem k Šarlotě a zapálil si dlouhou cigaretu.
O chvíli později seděli v autě a mířili směrem k městu na vodě.
„Víš, že se občas sereš do huby?“ prohodila Šarlota směrem k Patrikovi během cesty. Projížděli městečkem Jesolo, on stáhl okénko, aby ho ovál čerstvý vzduch, a aniž se na ni podíval, odpověděl otázkou:
„Co tím myslíš?“
„Jenom kreténi se ubytují v Mestre, Punta Sabbioni nebo jiné díře, místo aby vytáhli hlavy z prdele a našli si nějaký hotel s výhledem na Ponte Rialto, nebo náměstí svatého Marka. Víš, kdo tohle pronesl v přímém přenosu a koho kvůli tomu vyhodili z televize?“
Patrik se bavil vlastním buranstvím. Nenáviděl autority a každý den práce v televizi doufal, že sebere odvahu a vypustí do éteru pár slov, za která ho bude čekat vyhazov. A pak to přišlo. Respektive ne to, ale ona. Low-cost cestovatelka, která v jeho pořadu naváděla diváky, aby si do letadla navlékli šest triček, dva svetry, pět bund a místo čepice si na hlavu nasadili spodky, protože pak ušetří poplatek za zavazadlo. Patrik těmito lidmi opovrhoval, nesnášel je. Nenáviděl mentalitu lidí, kterým jejich mozeček velel méně makat a více šetřit. Odbýt práci, bez ambicí na lepší život dostat mizernou výplatu a pak ukrajovat dny tím, že se budou pachtit po slevách a přemýšlet, kde koho ojebou. Zvedl se mu z té báby kufr.
„A máte nějaký tajný tip, který by našim divákům zpříjemnil dovolenou?“
„Třeba když jedete do Benátek,“ tetelila se čtyřicátnice, které by člověk i díky jejím obrovským brýlím a nemožnému účesu, hádal nejméně pětašedesát, „rozhodně nehledejte hotel přímo v Benátkách, ale v nedalekém Mestre, odkud se dostanete pohodlně autobusem, nebo v okolí Punta Sabbioni, odkud vás do historického centra odveze vodní autobus, vaporetto.“
„Říkal jsem, co divákům zpříjemní dovolenou, ne zkurví výlet do Benátek,“ řekl tehdy doslova Patrik.
„No, já jen chtěla říct,“ nenechala se šetřivá babka vyvést z míry, „že když si vezmete hotel dál od centra, můžete dost ušetřit.“
A pak přišla Patrikova hláška o kreténech, kteří se ubytují v Mestre. Skončil na hodinu, ale jeho hlášky zlidověly a zaplavily internet. Patrik se stal živoucím memem. Ačkoli neuměl zpívat, natočil album. Ačkoli neuměl psát, vydal knihu. A jeho sociální sítě rostly jako akcie před nástupem Donalda Trumpa do úřadu.
„Co tím chceš říct?“ zeptal se po chvíli. Na tváři se mu rýsoval roztomilý, upřímný úsměv. Ta věta ho vynesla do nebes a stále se tam vznášel.
„Jsme tu deset dní a za tu dobu jsme opustili hotel čtyřikrát – a vždycky do Benátek, které jsou skoro hodinu cesty. Proč nebydlíme v hotelu s výhledem na Rialto nebo na náměstí svatého Marka?“
„To je jiný. Nejeli jsme do Benátek, ale do plážového hotelu, který je mimochodem kousek od Benátek, to je přece úplně něco jiného!“ rozčílil se. Obzvlášťě, když si uvědomil, že má částečně pravdu. Chtěl ji nějak kontrovat, píchnout do jejího bolavého místa, ale nic ho nenapadlo. Zatím. Patrik byl brilantní řečník a vždycky dokázal pohotově reagovat. Na kohokoliv, s jedinou výjimkou – a tou byla Šarlota.
Mlčky pokračovali kolem Benátské laguny.
„Měli bychom koupit něco k jídlu. Jestli to s tím piknikem myslíš vážně,“ podívala se na něj, usmála se a pohladila ho po ruce. Trochu ho to překvapilo. Měl za to, že po jeho „drž hubu“ bude mezi nimi panovat napětí, ale přešla to. Super holka, pomyslel si.
„Nakoupíme přímo v Benátkách, nechce se mi zastavovat. Chci, aby to bylo spontánní, víš?“
„Jakou máš představu?“
„Vjedeme přímo do Benátek, ano?“ kontroloval, zda Šarlota naslouchá. Ta přikývla a on pokračoval: „Zaparkujeme v jednom z těch parkovacích domů na Piazzale Roma. Když bude volný jenom ten dražší, zaparkujeme na tom dražším. Žádný sraní s tím dneska. Vyběhneme z garáží, cestou koupíme něco k jídlu, pak přes most a sedneme si někde v tom parku, který má v názvu papání v poli,“ zasnil se a musel se pochválit, jak skvělý nápad dostal.
„Myslíš zahradu Papadopoli?“ usmála se. Přikývl a zapálil si.
Najeli na Ponte della Libertà, jediný silniční most do Benátek, a Patrika konečně napadla odplata za Šarlotinu narážku na jeho dvojaký postoj k ubytování v Benátkách.
„Tys zase na gymplu propadla z fyziky!“ zvolal najednou.
„Co to zas meleš?“
„Že to s těmi Benátkami těžko můžeš pochopit, když nechápeš fyziku,“ pronášel zjevné nesmysly a ačkoli to dobře věděl, tvářil se důležitě.
„Takže můj reparát z fyziky před dvanácti lety, mimochodem kvůli absenci, mi brání pochopit tvou genialitu. Rozumím tomu dobře?“
„Tak nějak, ale je to složitější. A hlavně – je to relativní, mluvil o tom už Einstein,“ snažil se Patrik zadržet smích.
Mezitím dojeli do Benátek. Minuli sjezd na Tronchetto a pokračovali dál, kde je po chvíli zastavila zácpa.
„Velikonoce,“ pronesla Šarlota lakonicky.
„Už zas?“
„Jo, je to každej rok.“
Patrik nemohl tyhle masové akce vystát. Čím byl starší, tím víc se utvrzoval v tom, že nesnáší tradice. Jenom proto, že čtyřiadvacátého všichni u stromku pojídají smažené maso a brambory s majonézou, očekává okolí i od něj, že bude u stromku pojídat smažené maso a brambory s majonézou. Opovrhoval všemi, kdo se ohnuli pod tíhou systému. V pátek nám začíná volníčko, tak všichni sedneme do plechovek a jedeme do prdeličky, přemítal, zatímco popojížděl v zácpě. A v neděli nám volníčko končí, tak v plechovčičkách pojedeme zpátky do domečků a v pondělí vysedět osm hodin v nevětraným kanclu a těšit se, až chcípnem. Popojel o pár metrů a uvědomil si, jak moc je mu zažité vnímání světa cizí. Došlo mu, že pokud by kdykoliv během života dělal cokoliv, co dělá masa, je to špatně, nebo minimálně důvod k zamyšlení. Zase popojel pár metrů.
A v létě, když je v Česku horko, sedneme do letadla a odletíme do ještě většího horka. Třeba do nějakého resortu v Egyptě. Odkud sice nevytáhneme paty, ale zato si můžeme jít lehnout na lehátko pokaždé, když půjdou všichni ostatní. A protože jsme kreténi a děláme práci, která nás nebaví, tím pádem ji děláme blbě a bereme za ni hovno, nemůžeme si dovolit nic lepšího než nejlevnější socka economy class.
Přesně to se Patrikovi honilo hlavou. Tyto myšlenky v něm vyvolaly Velikonoce, o kterých neměl ani ponětí. V Česku ho vždycky zastihly podobné věci v nejméně vhodnou chvíli. Jednou moderoval akci, která se protáhla, potřeboval přespat na hotelu, jenže ejhle – druhý den si čisté oblečení nekoupil. Stát rozhodl, že musí slavit příchod pátého měsíce. Jindy zjistil, že je povinnost slavit Nový rok, den matek, den otců, den dětí a bůhvíco ještě. Tak moc by si přál všechny vysvobodit. Ukázat jim ten ohavný matrix, ve kterém žijí. Rozbít ty okovy, které všechny nutí dělat to stejné ve stejnou dobu. Zároveň tušil, že i kdyby tu moc měl, dělal by to proti jejich vůli. Vzal by jim jejich jistoty, jako je stání v páteční zácpě, čekání u doktora, nebo mačkání se v dopravních prostředcích. Lidé chtějí být součástí stáda, uvědomil si.
Koukl před sebe a rychle sešlápl plynový pedál. Přemítání nad stavem společnosti, která se považuje za moderní, ho vytrhlo z reality a kolona stačila popojet o víc než obvyklých pár metrů.
Teď byl navíc nedobrovolně součástí stáda, které se rozhodlo oslavit Velikonoce v Benátkách, zatímco on tam jel spontánně na piknik v parku nedaleko parkovacího domu. Už měl hlad.
Po dvaceti minutách docukali na Piazzale Roma, kde zřízenec jednoznačným gestem dal najevo všem řidičům, že do garáží San Marco se dnes bez rezervace nikdo nedostane. Párkrát vztekle objel venkovní parkoviště, nakonec se rozhodl nacpat se do fronty před parkovacím domem Sant’Andrea, ale nikdo z řidičů ho nechtěl pustit před sebe. Nakonec ho vykázal strážník městské policie.
„Tronchetto!“ štěkl na něj a plácačkou zamával směrem k uměle vybudovanému ostrovu s obrovským parkovištěm a terminálem pro výletní lodě.
Šarlota se modlila, aby se Patrik nezačal s měšťákem hádat. Zaprvé věděla, jaký vztah k takzvaným autoritám, obzvlášť městské policii, Patrik má a zadruhé tušila, že má její partner hlad. A s nenajezeným Patrikem se hádat nechcete. A pokud k hádce dojde, máte-li u sebe zbraň – a může to být třeba obušek nebo paralyzér – věřte, že ať máte sebe mírumilovnější povahu, zbraň použijete. Opakovaně.
Patrik stáhl okénko a chtěl osobě v uniformě, která má z nepochopitelných důvodů na zádech nápis POLICIE, vysvětlit, že ON na žádný debilní umělý ostrov jezdit nebude a že ON si zajel do Benátek a proto bude parkovat v Benátkách. V těch pravých Benátkách. A že když ne, tak auto klidně nechá na…
Ke konfrontaci naštěstí nedošlo, měšťák se záhy otočil k jinému řidiči a Patrika dál nevnímal. Úřední osoba, když jí dojdou argumenty, může sáhnout po poutech a dočasně člověka omezit na osobní svobodě. Patrik tuto možnost neměl a považoval to za nefér výhodu protistrany, proto se otočil a odjel.
„Na žádný zasraný Tronchetto nejedu. To se radši nažeru u mekáče,“ prskal.
„Nenecháme si pokazit den. Pojedeme, kam nás poslal.“
„Víš, jak je to daleko? Dvacet minut pěšky.“
„Pojeď, prosím,“ vzala ho za ruku a on podlehl.
Patro po patře hledali místo, až v nejvyšším podlaží parkovacího domu, který byl zatraceně daleko od jejich piknikového místa, našli místečko, kde se jim sotva podařilo otevřít dveře.
„Potřebuju na záchod.“
„Že ne?!“
„Máš problém s tím, že potřebuju na záchod? To seš fakt takovej kretén?“
„Mám hlad!“
„Aspoň to přiznáš. Pojď, za chvilku jsme tam,“ snažila se být milá, ale šlo jí to čím dál obtížněji a Patrik jí práci neulehčoval.
Seběhli dolů po schodech, protože ani jeden nechtěl čekat, než se výtah uráčí přijet. Následně se ocitli v neútulném betonovém průchodu.
„Je to tu hnusný,“ ulevil si.
„Je,“ souhlasila Šarlota. Takhle si výlet do Benátek nepředstavovali. Chtěli jen zaparkovat, koupit něco k jídlu a najíst se na lavičce na čerstvém vzduchu nedaleko Velkého kanálu. Teď stáli na nejdepresivnějším místě v Itálii a hledali záchod.
Po pár krocích narazili na malý bar. Bar je možná silný výraz pro hladové okno se dvěma barovými židličkami. A nápisem: WC jen pro zákazníky.
„Jedno espresso,“ poručila si Šarlota.
„Espresso je za euro a půl, jestli chcete jen na toaletu, je to za euro,“ usmál se barman, který nápadně připomínal kapitána Schettina z potopené lodi Costa Concordia. Šarlotu ta poznámka rozezlila, možná spíš urazila.
„Kdybych chtěla na záchod, jdu na záchod. Já si objednala espresso,“ rozohnila se na chlápka za barem, který takovou reakci nečekal. Patrika to pobavilo.
„Já si dám Aperol,“ objednal si, a Šarlota zatím zmizela na toaletě.
„Teď nás čeká dvacet minut chůze touhle depresivní šedí,“ odplivl si poté, co dopil a Šarlota se vrátila ze záchodu, aniž by si všimla zaplacené kávy. Patrik by taky ocenil pisoár, ale mohl to po svém předchozím výstupu přiznat?
„Nebo people mover,“ ukázala na automatickou tramvaj nad nimi.
„Ty mi fakt chceš zkurvit den, co? Nejdřív neudržíš moč, pak tady jak kokoti kvůli podělaným Velikonocům hodinu popojíždíme mezi garážema a teď mám jet sockou?“
„Bude to zábava,“ dělala Šarlota maximum pro záchranu dne, ale už jí docházely síly.
„Posrat se je zábava?“
„Patriku, co to žvaníš?“
„No tak mi odpověz – je to zábava, když se posereš?“
„Jasně, že není.“
„A co když ti auto přejede nohu, to je zábava?“
„Ne,“ odpověděla rezignovaně.
„A když se ti rozbije mobil a nějakej čůrák ti vybílí účet, to se taky dobře bavíš?“
„Ne, nebavím.“
„Já jen, jestli slovo zábava chápeme stejně. Jak by jízda sockou mohla být zábava?“
Nakonec při představě dvacetiminutového pochodu podél silnice sklapl a nechal se odvézt dopravním prostředkem, který pohonem připomínal lanovku a vzhledem tramvaj. Vystoupili na místě, kde měli parkovat, jen o šedesát pět minut později.
„Zkurvenej celej den. Navíc se zatáhlo, pojďme koupit něco k jídlu, než začne chcát.“
„Dobrý den, já jsem kretén z Mestre!“ zvolal směrem k Patrikovi cizí chlápek. Patrik nahodil profesionální úsměv. Kontakt s fanoušky miloval. Potkával je všude, rád se s nimi fotil i diskutoval. Kretén z Mestre je hláška, která ho proslavila. Nemohl se na nikoho zlobit, když ji kdokoliv na ulici použil, aby upoutal jeho pozornost. Cizí chlápek se připotácel s úsměvem na rtech a mobilem v ruce.
„Můžeme se vyfotit, pane Patriku?“
„No jasně,“ široce se usmíval a Šarlota ho za to obdivovala. Bez ohledu na aktuální náladu, bez ohledu na hlad, bez ohledu na to, co aktuálně řešil – pokud se objevil fanoušek, všechno šlo stranou. Úsměv od ucha k uchu, prohodit pár slov a pak návrat do reality. V Česku se tohle opakovalo několikrát denně.
„A víte, že dnes musíte platit?“ ujistil se cizí chlápek.
„Za co?“ usmíval se Patrik, protože to považoval za nějaký vtip.
„No za vstup do Benátek. Čtyři dny předem pět eur, pak je to za deset.“
Patrik zůstal jako omráčený. Pět, deset, nebo padesát eur – bylo mu to jedno, ale ta zcestná představa, že někdo bude plánovat cestu do města čtyři dny dopředu, zatímco on se rozhodl před dvěma hodinami u bazénu, ho naštvala. Stejně jako zjištění, že aby si obstaral lístky pro vstup, bude muset vystát frontu.
„Je tu nějaký fast track?“ zvolal zoufale do přeplněné místnosti. Odpovědi se mu nedostalo. Nakonec si od studentů, kteří byli skoro na řadě, koupil jejich místo. Sice se museli zařadit na konec fronty, ale od Patrika dostali peníze na lístky a zbude jim ještě dost na pivo, pizzu, kafe, dezert a nějaké suvenýry.
Vypadali docela spokojeně. A Patrik taky. Tohle je win-win situace. Patrikovu už tak dost špatnou náladu to ale nespravilo. Uběhlo dalších deset minut, prodejce za přepážkou nebyl nejrychlejší ani nejbystřejší. Navíc po Patrikovi i Šarlotě vyžadoval jejich jména, která nedokázal správně zapsat, dokud mu oba nepředložili občanku.
„Svině státní!“ pronesl směrem k prodejci Patrik s úsměvem, a ten mu s úsměvem na oplátku popřál hezký den.
„Teď konečně to jídlo.“
„Patriku,“ vzala ho za ruce a podívala se mu do očí, „chováš se jak kretén, to víš, že?“
„Vím a je mi to líto, ale mám hlad jako prase.“
„Tak se pojď najíst do nějaké restaurace, piknik si uděláme jindy.“
„Nikdy!!! Že by tenhle zkurvenej systém, tyhle debilní Velikonoce a tohle město plný enpísíček vyhráli? Ne. Přijeli jsme na piknik, bude piknik! Kde jsou tady nějaký potraviny?“
„Tady nic takovýho není, už jsem se dívala. Tak si koupíme pizzu, co říkáš?“
„Nebudu žrát v Itálii nějakou podřadnou pizzu z bistra u zastávky. Chci jídlo! Jídlo! Rozumíš?“
Mluvil tak nahlas, že se otáčeli nejen kolemjdoucí, ale zaujal i jednoho z městských policistů na křižovatce, který se na Patrika přísně podíval.
„Co čumíš, ty uniformo?“ pronesl vlídným hlasem směrem k policistovi, v němž poznal měšťáka, který je poslal na Tronchetto. Ten oplatil Patrikův vlídný tón úsměvem a dál se věnoval dopravě.
Šarlota zatím objednala pizzu.
„Neplať to, já tuhle sračku žrát nebudu. Ne v Itálii. Chtěl jsem čerstvé pečivo, mortadellu, provolu, porčentátu!“
„Co je prosím tě porčentáta?“
„Netuším, ale určitě to bude dobrý.“
Šarlota se usmála a vrazila Patrikovi do ruky krabici s pizzou. Vydali se přes most směrem do parku.
„Máte zaplacený vstup, pane?“ snažil se je zastavit muž v reflexní vestě.
„Co chceš?“ obořil se na něj Patrik.
„Máte zaplacený vstup? Máte QR kód?“
„Na co si hraješ, ty svině. Lidi jako ty jsou problémem celé společnosti.“
„Jen mi prosím ukažte QR kód, pane.“
„Já ti dám QR kód, ty zmetku. Ty vřede, ty parazite. Kdybys šukal za prachy, měl bys pro společnost větší přínos.“
„Pane, nedělejte problémy. Jestli nemáte QR, nesmíte pokračovat.“
„Ty mi tak budeš říkat, co smím?“
Patrik zbrunátněl a z tašky vytáhl nůž. Nevěděl proč, ale v tu chvíli mu to přišlo správné.
„Pane, schovejte ten nůž, nebo budu muset zavolat policii.“
„Vřed bude volat jiný vřed? Jednoho parazita bude chránit jiný parazit? Proč aspoň nejdeš doplňovat zboží do obchodu, ty hovno?“ Namířil Patrik nůž přímo na chlápka.
„Pane, nepřibližujte se ke mně!“
„Já se nepřibližuju. Čeho se bojíš, jsem skoro metr od tebe, ty posero!“
Sotva to dořekl, od Ponte di Papadopoli vyběhlo pár britských adolescentů, kteří se odtrhli od větší skupiny. Asi pět kluků ve věku kolem patnácti let běželo po schodech, zatímco stejný počet most překonával po rampě pro kočárky a vozíčkáře. Do Patrika vítězná pětice (byli to ti, co běželi po schodech) narazila právě v okamžiku, kdy držel nůž namířený na chlápka v reflexní vestě.
„I am sorry,“ prohodil směrem k Patrikovi jeden z puberťáků a spolu s ostatními pokračoval dál do parku.
Chlápek ve vestě se opřel o zídku a sklouzl na zem. Patrik na něj nevěřícně zíral. Ohlédl se kolem sebe a spatřil skupinku městských policistů. Bavili se mezi sebou a ničeho si nevšimli. Ani ostatní kolemjdoucí nezaznamenali nic nevšedního. Nic, co by jim stálo za pohled. Chlápek ve vestě nedýchal. Seděl opřený o zídku a vypadal, že odpočívá.
Patrikovi bylo krajně odporné vytáhnout z muže nůž, ale musel to udělat. Šarlota zalapala po dechu, pak vzala nůž a nenápadně ho hodila do Rio Novo. Záhy zmizel pod hladinou. Oba odešli do parku, kde se posadili na lavičku.
„Ukaž mi ruce,“ přikázala Patrikovi. Ten ji poslechl.
„Vidíš,“ usmála se, „ani kapka krve. To je fajn.“ Oba se usmáli a otevřeli krabici s pizzou.
„Je luxusní,“ liboval si Patrik.
„A pak že tuhle sračku žrát nebudeš, co?“ parodovala ho.
„Je výborná, fakt,“ pochutnával si na rozpečené margherítě a s plnou pusou náhle změnil téma:
„Víš, co by mě zajímalo? Když se podíváš na ty lodě, to je samej taxík, zásobování, hromada, hasiči, ale žádnej soukromej člun.“
Šarlota kývla a zadívala se směrem ke kanálu.
„Potřebuju zjistit, jestli tady můžeš používat člun jako auto.“
„Asi jo. Nebo myslíš, že ne?“
„Já právě vůbec nevím. Kdyby to bylo běžný, tak vídáš soukromý čluny stejně často jako auta ve městě.“
„Hm,“ odpověděla bez zájmu.
„To není hm. Já chci kurva vědět, jestli když tu žiješ, tak jsi odkázaná na ty hnusný vaporetta, nebo jestli tady můžeš jezdit ve svym člunu jako člověk.“
„Nebo taxíkem,“ dodala.
„Jenomže taxík ti nepošlou na Punta Sabbioni a i na Lidu musíš kolikrát čekat dvacet minut. To není moc komfortní.“
„Hm,“ odpověděla.
„S tím svým ‚hm‘ mě pěkně sereš, ale lepší než to tvoje debilní ‚nevím‘. To mám vždycky chuť se utopit v bazénu.“
„Ty jo!“ zbystřila najednou a zvedla obočí.
„No?“
„Bazén! Když hned sedneme do auta, ještě stihneme hotelový bazén.“
Zvedli se a zamířili k people moveru. Prošli kolem chlápka ve vestě, který tam stále seděl bez povšimnutí. Zhruba po patnácti minutách byli u auta.
„Ten bazén už dneska asi nestihneme,“ pronesl smutně, když už seděli v autě.
„To nevadí. I tak to byl pěkný den.“
„Jojo, piknik, Benátky a nakonec i ten tvůj people mover byl docela zábavný. A víš, co je paradox?“
„Ne,“ usmála se na něj.
„Že v tom hladovým okně, jak jsi byla na záchodě, měli ten nejlepší Aperol Spritz, co jsem kdy pil.“